Lhasa leží ve stejnojmenném údolí na řece Kyi, průměrná nadmořská výška je přibližně 3650 m n. m. Město bylo tradičně významným buddhistickým centrem a hlavním městem Tibetu, v současnosti však formálně patří Číně a je pouze správním centrem Tibetské autonomní oblasti. Klima je kontinentální polopouštní, s ohledem na nadmořskou výšku je poměrně chladné, ale okolní hory chrání město před silnými větry i mrazy. Srážky jsou pouze mírné v průběhu července až září, město je vyhlášené svým slunečným počasím.
Obyvatelstvo
Sídlo dalajlámů v paláci Potala ve Lhase
Lhasa má jen něco málo přes čtvrt milionu obyvatel, většina však přišla do města až během posledních desítek let. Město bylo dlouhou dobu především buddhistickým centrem a populace dosahovala pouhých 10-30 tisíc ještě v první polovině 20. století. Přibližně 80 % populace tvoří Tibeťané a zbytek Číňané, exilová vláda Tibetu však naopak deklaruje čínskou většinu. V oficiálních statistikách nikde nefiguruje početná čínská armáda, která je trvale umístěna ve městě a okolí.
Doprava
Lhasa má letiště Gonggar, spoje však létají pouze do Nepálu a do několika čínských měst. Hlavní dopravní spojení obstarává především železnice, která je díky úseku s výškou přes 5000 m n. m. nejvyšší na světě. Kvůli problémům mnoha pasažérů s výškovou nemocí je ve vlaku doplňován kyslík do vzduchu. Lhasa má také spojení pomocí dálkových silničních tras do několika okolních čínských měst. Místní doprava je realizována především taxíky či pěšky.
Historie města
Prvním známým sjednotitelem Tibetu byl Songtsän Gampo, který roku 637 založil město Rasa (dnešní Lhasa). Město bylo náboženským centrem buddhizmu a již od svého založení mělo řadu chrámů. V 9. století byla Lhasa těžce poničena a řada chrámů vypálena, Tibet se na čas rozpadl do drobných království. Lhasa nebyla po dlouhá období hlavním městem, čím dál více však získávala na významu jako náboženské centrum. To se ještě posílilo v 15. století, kdy zde byly postaveny tři nové kláštery Ganden, Sera a Drepung. Pátý Dalajláma Lobsang Gyatso opět sjednotil v 17. století Tibet a roku 1642 přesunul centrum zpět do Lhasy. Krátce poté se Lhasa stala také významným obchodním centrem, byl vystavěn palác Potala a o několik desetiletí později vznikla i první jezuitská misie. Město bylo výrazně kosmopolitní a v tomto duchu fungovalo až do 20. století. Své dojmy popisuje také Heinrich Harrer ve své známé knize 7 let v Tibetu. Rozkvět obchodu a kultury byl prudce ukončen roku 1950 s příchodem čínské armády. V letech 1987-89 došlo k řadě protestů proti čínské nadvládě, k významnému uvolnění režimu došlo v roce 1990. Od roku 1992 má Lhasa speciální ekonomický režim. Mniši smí praktikovat víru, ale nesmí vstupovat do vládních budov ani na univerzitu. Naopak vládní zaměstnanci a studenti nesmí praktikovat víru. Otázka samostatnosti Tibetu je dodnes velmi ožehavým politickým tématem.
Památky
Mezi nejvýznamnější památky na seznamu UNESCO patří sídlo dalajlámů a dnešní muzeum v paláci Potala, letní sídlo dalajlámů s okolním parkem Norbulingka a chrám Jokhang. Pod palácem Potala stojí sloup Zhol z 8. století, který je zřejmě nejstarším dokladem tibetských textů. Ve městě se nachází také četné kláštery z různých období a muzeum Tibetu. Okolo historického centra a na kopec Chokpori vede svatá poutní cesta Lingkhor. Tibet má tři ochránce, jedná se o kopce Chokpori, Pongwari a Marpori v těsné blízkosti Lhasy.
